Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zlokočka Zdická

Zlokočka Zdická je nejstarší (více než desetiletá) z koček odchycených ze zahrady ve Zdicích po úmrtí majitelů domku. Krmila je tu měsíce laskavá sousedka na střeše kůlny, kam si přicházely pro nášup. Zlokočka Zdická je "matkou pluku", mezi její potomky zřejmě patří kocour Wiki či umístění puberťáci Terik a Rézi a černá Straširybka.

Odchytávat jsme začali už na podzim, to se lapli Terik, Rézi a plachý krasavec Wiki, který stále čeká na nový domov. Pak moje děti vyhlásily lavinu "školkových viróz" a k dalšímu odchytu jsme se dostali až koncem zimy, spěchajíce, aby kočky nestihly jít do říje. Laply se Zlokočka a Straširybka.


Kastrační výjezd na veterinu

U výrazně mladší Straširybky, drobné černé plašanky, se krátce po příchodu projevily epileptoidní záchvaty nejasného původu. Vzhledem k jejímu děsu z nás ji prakticky nebylo možné při vědomí vyšetřit, záchvaty se stupňovaly a nemohli jsme jí pomoci. Zlokočka osaměla.

Jedno místo "doma", tedy jednu kočku, kterou si byla výše zmíněná paní sousedka ochotná v původní lokalitě po kastraci nechat a krmit (kromě své vlastní kočky a psa), zabral kocour z téhle party. Jak? Prostě se vůbec nechytil. Prý do sklopce nevleze ani za zlaté prase. Mrzelo mě to, doufala jsem, že to jedno domluvené místečko by mohlo zůstat právě pro Zlokočku.

Od prvního momentu dala Zlokočka jasně najevo, co si o svém "uvěznění" v karanténní kleci myslí, a nedala nám nic zadarmo. Drobná stará moura, prý kulhavá - nevím, viděla jsem ji v pohybu jen jednou, tu bleskovou mourovatou šmouhu, co mi při pokusu o úklid klece proletěla okolo obličeje. Odchytit jsem ji z uzavřené místnosti musela znovu pomocí sklopce. Jinak sedí a sekanci rychlých tlapek trestá jakékoliv přiblížení. Seká i po ruce, co jí podává misku s jídlem. Úklid je horor. Kočka žere jak vrabec a je očividně nešťastná.

A tak jsme zvolili nestandardní řešení. Nestandardní proto, že kapacita našeho pozemku je omezená, máme i vlastní kočky a bydlíme u hlavní silnice. Než pustím někoho ven, velice si to rozmýšlím. Nicméně Zlokočka žila v původní lokalitě v dosahu dálnice, silnice, hlavní vlakové trati a průmyslových areálů a dožila se požehnaného věku. A tak jsme to riskli.


Zlokočka osobně

Zlokočka, pečlivě prohlédnutá při kastraci (samozřejmě v narkóze), dostala "oddechový" půlrok, vypustili jsme ji u nás na půdu. A teď můžeme jen doufat, že

  1. Bude měně "nelibá" vůči našim kočkám než přes mřížky klece.
  2. Nebude po několika měsících u nás už hledat cestu do původního domova.
  3. Nezahnaná "do úzkých" klecí v zádech trochu roztaje a uklidní se.
  4. Bude se držet u zdroje krmiva a nevyrazí někam nazdařbůh (okolo je les). Pokud tu vydrží, za půl roku "přezkoumáme", zda Zlokočka trochu zchladla a bude jí třeba na jaro možné hledat jinou stáj, statek, půdu, …

Ještě jeden problém (kromě pohublosti, váhy 1,8 Kg a dělohy svědčící o mnoha porodech) jsme objevili při kastraci. Že ty zuřivě vyceněné špičáky má jen v horní čelisti a kromě nich v tlamě jsou už jen dva další zuby, z nichž jeden musí ven. Vysvětlilo to její nechuť baštit granule. Už se těším, až ostatním kočkám dojde, proč se denně plížím po žebříku na půdu s konzervou v kapse. Naše spotřeba měkkého krmiva se skokově zvýší.

A ještě jednu drobnost na ten mourovatý papiňák prozradím. O trochu lépe ji naladí rybičky. Zkrátka, otevřu na lince olejovky a v kleci pod ní se místo "pchá" ozvalo nesmělé "miau". Abychom zabránili krveprolití, na kastraci nejela Zlokočka s normálně nařízenou hladovkou, s přesunem do přepravky nám pomohly sleďové řezy v tomatě. Teď už jí můžeme jen držet palce, aby se u nás zabydlela a vrátilo se jí trochu radosti ze života.

A já prosím všechny, aby se, je-li to jen trochu možné, nesnažili "odstranit" takovéhle staré "zlokočky" z míst, kde žily celý život. Aby se takováto zvířata mohla po kastraci a ošetření vrátit zpět a dožít ve svém teritoriu. I s nejistým přísunem krmení, v podmínkách ne ideálních, přesto tam žijí, jsou doma. V útulcích a depozitech znechuceně přežívají, blokují místo ostatním, s minimální šancí na své umístění a hledají, kde "nechal tesař díru", nebo se zasunou co nejhlouběji pod prádelník a tiše trpí. Naše půda (půdy, výběhy, voliery, zahrady všech útulkářů) nejsou nafukovací.

 

Bára Kolmanová